Do začátku 4. století př. n. l. bylo starověké válečnictví věcí amatérských, neprofesionálních armád, které se účastnily každoročních letních válečných kampaní. Léto bylo tradičním obdobím pro válku, neboť skýtalo možnost zničit soupeřovu úrodu a stáda dobytka. V bitvách bojovali těžkooděnci, kteří utvořili shluk a postupovali proti nepříteli, který většinou používal stejnou taktiku. Vojáci vytvořili falangu a obě armády se střetli čelně. Těžkooděnci byly vyzbrojeni velkými štíty, měli krátká a dlouhá kopí a k boji zblízka jim sloužil krátký meč.

Ale v době vlády Alexandra Velikého se válečnictví stává obchodem. Války jsou vedeny profesionálními žoldáky. Řecko a přilehlé oblasti nebyly příliš bohaté, a tak se mnoho rolníků a zemědělců dobrovolně přihlásilo k armádě, protože služba v armádě skýtala lepší možnost, jak se uživit.





Alexandrův otec Filipp strávil 3 roky v Thébách, což mu umožnilo plně studovat tamní armádu a vojenskou strategii. Když v roce 359 př.n. l. usedl na makedonský trůn, zužitkoval nabité zkušenosti a vytvořil zcela novou makedonskou armádu. Řecká armáda v té době kombinovala žoldáky s civilisty, Filipp však vytvořil první plně profesionální armádu, v níž skloubil zkušenost a výcvik žoldáka a odhodlanost a věrnost civilisty.

Zatímco asijské armády byly ovládány šlechtou a řecké armády byly ovládány svobodným občanem, makedonská armáda byla rozdělena do dvou skupin. Na tzv. královskou armádu a armádu složenou z financí vybraných na daních. Tato rovnováha přispěla ke stabilitě celé armády. Filipp navíc zrušil každoroční letní kampaně, jeho armáda byla bojeschopná celý rok





Královská kavalérie

Řecké armády užívaly velmi malou nebo vůbec žádnou kavalérii. Kavalérie se používala k malým potyčkám, nebo aby jen sledovala postupující nepřátelskou armádu, nikdy však nebylo jezdectvo použito k primárnímu útoku. Až Filipp ve své armádě zformoval kavalérii do hustého šiku, silně ji vyzbrojil a prvně nasadil v plném boji.

Kavalerista bys silně obrněny jezdec, vyzbrojen vrhacím kopím a mečem. Filippova armáda měla celkem osm oddílů kavalérie. Každý oddíl měl 200 až 300 jezdců. Výsadní postavení měla tzv. královská eskadra neboli agema, která měla za úkol ochránit svého panovníka v bitvě.


Hypaspistové

Hypaspistové jsou bezpochyby nejvíce záhadnou složkou makedonské armády. Dějepisci se přou, o jaký útvar armády vlastně šlo, jak byl vyzbrojen a jaké byly jeho úkoly v bitvě. Jisté je, že hypaspistové byly pěchotní jednotky schopny vykonávat široké spektrum úkolů. Během bitvy sloužili k rozšíření válečného šiku, k ochraně pravého boku, byly také schopny rychlých přesunů a jejich lehká zbroj jim také dovolovala podporovat kavalérii.


Záložníci

Filipp II transformoval původní řecký válečný šik do zničující a hrůzunahánějící formace, do makedonské falangy. Kvůli těžkému štítu byly omezeni řečtí záložníci používat jen lehká kopí. Filipp nahradil velký štít menším, který byl zavěšen na levém rameni. V pravé ruce poté těžkooděnci nosili 13 až 17 stop dlouhá kopí, sarisy. Těžkooděnci byli zformováni do šestnácti řad, prvních pět řad mělo kopí vztyčené přímo proti nepříteli, zbylé řady vztyčily sarisy vzhůru k nebi pod ůhlem asi 45 stupňů, což vytvořilo efektivní ochranu proti nepřátelským šípům.

Válečný šik byl využíván hlavně pro obranu. Formování šiku hlavně v předních řadách bylo zdlouhavé a záviselo na plné koncentraci a soudržnosti vojáků. Falanga postupující na nepřítele se mohla dostat do vážných problémů také v nerovném či měkkém terénu, natož pak v indických pralesech, ve kterých Alexander svedl nejednu bitvu s tamními kmeny.

Z dnešního pohledu nebyl bojový význam falangy až tak velký, její úspěch spočíval spíše v demoralizaci protivníka. Pohled na zástup těžkooděnců, kteří vířili prach a v rukou třímali dlouhá kopí, mohl vzbudit pocit neporazitelnosti či dokonce strach v řadách nepřítele, což mohlo významně ovlivnit průběh bitvy.


Těžká kavalérie

Z oblasti zvané Thesálie angažoval Alexander do své armády na 1800 jezdců na těch nejlepších koních, které organizoval do osmi eskader, jež doprovázely královskou kavalérii. Tyto jednotky měli za úkol v bitvě chránit levé křídlo.

Lehká kavalérie

Z Řecka, Thrácie a Paonie doprovázela Alexandrovu armádu lehká kavalérie. Tyto jednotky byly vybaveny vrhacím nebo krátkým kopím a měli buď slabé nebo žádné brnění. V bitvě měli z úkol podpořit těžkou kavalérii. Obecně tyto jednotky postrádaly disciplínu a vojenského ducha a v bojích se moc neosvědčily. Skvěle se však hodily pro průzkum a pro jakousi partyzánskou činnost.


Rojnice a lučištníci

Ze severních oblastí impéria přišly jednotky zvané Agrians. Byly to rychlé, agresivní a neocenitelné oddíly v Alexandrově armádě. Využívali se k útokům v nerovných terénech, kde bylo za potřebí rychlosti a mobility. Agregians nenosili štíty ani žádné brnění, vyzbrojeni byli krátkými meči nebo vrhacími kopí.

Alexander měl ve své armádě také na 1000 lučištníků. Polovina se rekrutovala z Makedonie a polovina z Kréty. Lučištníci se osvědčili hlavně jako příprava pro pěchotní útok, vynikající byli také při obraně.


Pěchota

Alexander disponoval asi 7000 vojáky řeckého pěšího pluku, z nichž většina byla tradičními řeckými těžkooděnci. Tyto jednotky byly nasazovány za makedonským válečným šikem a výborně se hodily k dobývání měst. Z Makedonie přišlo do armády asi 5000 pěšáků s plochým štítem, kteří byli vyzbrojeni svazkem vrhacích oštěpů a krátkými meči. K nim se ještě přidalo na 5000 žoldáků, z části těžkooděnci, z části lehká pěchota. Na začátku měl Alexander malou pěchotní podporu, odhaduje se, že na konci svých kampaní již disponoval pěchotou čítající 60 000 vojáků. Většina z nich se rekrutovala z dobitých území.


Dělostřelectvo a obléhací stroje

Již Filippova armáda byla vybavena jakýmsi dělostřelectvem a obléhací technikou. Nejběžnější zbraní, která byla schopná eliminovat protivníka na větší vzdálenost, byl oxybeles, který byl schopen vrhat kopí nebo šrouby na vzdálenost 350 metrů. Použití obléhacích strojů bylo závislé na terénu, v němž se obléhané město nacházelo. Běžně byly používány beranidla či obléhací věže, některé vrhací stroje byly sestaveny až na místě obléhání.